Noví členové Síně slávy NHL 2023: Profily, statistiky, kariéra

Hockey Hall of Fame se dnes v noci oficiálně rozroste o další členy. Na slavnostním ceremoniálu v Torontu se bude vzpomínat na kariéry čtyř výrazných osobností NHL. Chcete náskok? Pak si profily nových členů Síně slávy přečtěte už teď.

Noví členové Síně slávy pro rok 2023
Mike Vernon – Tom Barrasso
Pierre Turgeon – Henrik Lundqvist

Foto: Profimedia

Síň slávy ledního hokeje dnes přivítá nové členy pro rok 2023

V kanadském Torontu dnes proběhne slavnostní ceremoniál, na kterém bude pět nových členů uvedeno do Síně slávy ledního hokeje – jde o čtyři bývalé hráče NHL a jednu vynikající hokejistku. Počet osobností, kterým se v průběhu let dostalo této pocty, se tak rozrůstá na 429, z toho 298 bylo oceněno za své výkony přímo na ledovém kluzišti.

Vsaďte si a sledujte NHL živě ZDE

Při této slavnostní příležitosti si připomeneme kariéry nově uvedených, kteří se nesmazatelně zapsali do kronik zámořské NHL.

Jejich působení ve slavné soutěži nepřetržitě pokrývá období od sezony 1983/84 až po rok 2020/21, kdy se sportovní příběh nejmladšího z nich uzavřel. Plných 37 let, to je pořádně dlouhá epocha i na poměry NHL – čtveřice hvězd v aktivní roli zažila třetinu dlouhé historie slavné soutěže.

Samotná Hokejová síň slávy se nachází na jihu Toronto, jen necelý kilometr od věže CN Tower. Stará budova v obklopení moderní zástavby působí jak z jiné doby – to je ale naprosto v pořádku, atmosféra hokejové historie na návštěvníky dýchne ještě před vstupem do ní.

Součástí letošní třídy je i kanadská hokejistka Caroline Ouellette, šestinásobná mistryně světa i zlatá medailistka ze čtyř po sobě jdoucích zimních olympiád. Do Síně slávy patří zcela právem, leč v NHL držitelka Řádu Kanady z pochopitelných důvodů nikdy nenastoupila.

Pojďme si tedy představit HHOF Class of 2023, jak se dnes uvedeným novým členům Hockey Hall of Fame souhrnně říká, pohledem bilance v nejlepší hokejové lize světa. V popředí letos stojí brankáři, ke kterým se nominační komise v minulosti spíše otáčela zády.

1. Mike Vernon
2. Tom Barrasso
3. Pierre Turgeon
4. Henrik Lundqvist

Mike Vernon: Nenápadná hvězda s dvěma prsteny i Conn Smythe Trophy

Nejstarším z nových členů HHOF pro rok 2023 je Mike Vernon, jenž se v kanadském Calgary narodil 24. února 1963.

Pouze 175 cm vysoký brankář je jedním z hokejistů, kteří mohli hlavní část své kariéry absolvovat právě v rodném městě. Ještě než si jeho služby na draftu 1981 z 56. místa zamluvili Flames, Vernon v juniorských soutěžích chytal za místní Canucks a Wranglers.

Ačkoli první dva zápasy v NHL Vernon odchytal v sezoně 1982/83, stabilním členem kádru Flames se stal až o tři roky později. Od roku 1986/87 byl jedničkou Calgary a dodnes mu v klubových statistikách patří druhá příčka v počtu zápasů (527) i výher (262). V obou kategoriích ho předstihl pouze finský fantom Miikka Kiprusoff.

V jiném ohledu má Vernon navrch – jako jediný pro Calgary vychytal Stanley Cup. Stalo se tak v sezoně 1988/89, kdy Plameny se 117 body ovládly základní část.

Tým okolo Mullena, Looba, Gilmoura, Nieuwendyka, MacInnise i našeho Hrdiny pak po výhrách nad Vancouverem (4:3), Los Angeles (4:0) a Chicagem (4:2) prošel až do finále proti podobně silnému Montrealu. Flames vítězí 4:2 na zápasy a poprvé v klubové historii křepčí s nejslavnější sportovní trofejí.

Vernon generuje na svou dobu fantastická čísla, trofej pro MVP play off ale končí v náručí MacInnise. Na druhý pokus už Conn Smythe Trophy vyhrává maskovaný muž. Před sezonou 1994/95 Vernon přestoupil do Detroitu, kde se rodila naprosto dominantní soupiska. Ta na vrchol poprvé vystoupala v sezoně 1996/97, kdy v play off postupně zdolala St. Louis (4:2), Anaheim (4:0), Colorado (4:2) a nakonec i Philadelphii (4:0). Vernon svá čísla vyšrouboval ještě výš.

Mike Vernon v play off 1989 a 1997

• 1988/89: 22 Z | 2,26 GAA | 90,5 % SVS | 3 SO
• 1996/97: 20 Z | 1,76 GAA | 92,7 % SVS | 1 SO

Motown Vernon opustil jako šampion, v srpnu 1997 ho totiž Detroit vyměnil do San Jose – prostor mezi třemi tyčemi si pro sebe uzurpoval mladší Chris Osgood.

V Kalifornii Kanaďan strávil dvě celé sezony, kdy Sharks dovedl do play off. V průběhu třetího ročníku ho ovšem z brankoviště San Jose vytlačili Steve Shields a Evgeni Nabokov. Den před silvestrem 1999 tak byl Vernon nečekaně vyměněn na Floridu, se kterou vypadl v prvním kole play off.

Během rozšiřovacího draftu 2000 po zkušeném brankáři sáhla Minnesota, obratem ho ovšem poslala do osudového Calgary. Ačkoli se s Plameny Vernon před lety nerozešel v dobrém, závěrečná etapa jeho kariéry vztahy urovnala. Po sezoně 2001/02 Vernon pověsil betony na hřebík, v roce 2007 bylo jeho číslo 30 slavnostně vyřazeno.

Na mezinárodní scéně Vernon reprezentoval Kanadu na MS juniorů 1983 i dospělém šampionátu v roce 1991, medaili si ale z turnajů nepřivezl. Stejně tak je relativně chudá i jeho sbírka individuálních trofejí, kromě Conn Smythe Trophy 1997 čítá už jen William M. Jennings Trophy z předchozí sezony.

I kvůli tomu bylo Vernonovo jméno v nominačním procesu dlouho opomíjeno. Po 18 letech od první příležitosti se ale dočkal, Hokejová síň slávy ve svých řadách přivítá muže, jenž ke Stanley Cupu dovedl dva různé celky.

Tom Barrasso: Od nováčkovské Veziny po olympijské stříbro

Dalším členem HHOF 2023 je Tom Barrasso, jenž se v Bostonu narodil 31. března 1965. Během dospívání v opačném gardu chytající brankář své vrstevníky převyšoval nejen postavou (dorostl na 191 cm), ale i výkony.

Ty neušly skautům Buffala, které si Barrassa na draftu NHL 1983 zvolilo z celkové páté příčky – dodnes jde o jednu z nejvyšších brankářských voleb vůbec.

Šavle obrovskému talentu okamžitě hodily laso do velké ligy, Barrasso nabídku přijal a ze střední školy se přesunul rovnou do NHL. Správnost rozhodnutí dokazují Calder a Vezina Trophy ze sezony 1983/84 – Barrasso ve svém prvním ročníku vyhrál nejen cenu pro nováčka roku, ale i pro nejlepšího brankáře dané sezony.

U Niagarských vodopádů strávil pět plných sezon, úspěchům v play off ale tehdejší Sabres byli na hony vzdáleni. To se o novém působišti říct nedalo; v listopadu 1988 byl Barrasso vyměněn do Pittsburghu, kde zezadu jistil jednu z nejsilnějších ofenziv v historii NHL.

S příchodem Jaromíra Jágra do sebe černozlatá skládačka definitivně zapadla, Tučňáci na jaře 1991 vyhráli první Stanley Cup v klubové historii, o rok později titul obhájili. Muž s lapačkou na pravé ruce během dvou let vychytal 28 z potřebných 32 výher, o rok později se s Penguins zastavil ve druhém kole play off.

Tom Barrasso – trofeje, medaile

• Calder Trophy: 1984
• Vezina Trophy: 1984
• William M. Jennings Trophy: 1985
• Stanley Cup: 1991, 1992
• ZOH: 2002 (stříbro, Salt Lake City)

Nepřehlédněte: Pittsburgh slavnostně vyřadí číslo 68 Jaromíra Jágra

V dalších letech Barrassovu skvěle rozjetou kariéru brzdila častá zranění, sezony 1994/95 a 1996/97 prakticky celé vynechal. Když byl ale zdravý, velká zápasová zátěž mu rozhodně nedělala problémy – například v sezoně 1992/93 odehrál 67 utkání a s 43 výhrami vedl brankářské statistiky NHL.

V ocelářském městě Barrasso vydržel až do března 2000, kdy ho Pittsburgh vyměnil do Ottawy. Zde odehrál sedm duelů základní části a dalších šest v play off, načež další sezonu z osobních důvodu zcela vynechal.

Do velkého hokeje Barrasso opětovně naskočil v ročníku 2001/02 v dresu Caroliny – akorát včas, aby byl nominován na olympijský turnaj v Salt Lake City, spolu s Naganem zřejmě nejkvalitněji obsazené klání v dějinách hokeje.

Barrasso si nakonec ze ZOH 2002 odvážel stříbro, Američané ve finále prohráli s Kanadou 2:5. Jedničkou hvězd a pruhů byl Mike Richter, Barrasso se do klece dostal jen při vysoké výhře 8:1 nad Běloruskem v základní skupině. Svůj podíl na velkém týmovém úspěchu ale bezesporu nesl.

Nedlouho po návratu ze Salt Lake City se Barrasso z Caroliny stěhoval do Toronta, kde dostal důvěru jen ve čtyřech zápasech. Kariéru v NHL pak uzavřela epizodní role v St. Louis a šest utkání ze sezony 2002/03.

Dvojnásobný šampion Stanley Cupu v základní části vychytal 369 výher, což je k dnešnímu dni 20. nejlepší resumé v dějinách soutěže – z Američanů si lépe vedli pouze Ryan Miller, Jonathan Quick a John Vanbiesbrouck. Naprostou jedničkou je pak Barrasso co do počtu kanadských bodů, 48 asistencí statistici nikomu jinému nenapočítali.

Pierre Turgeon: Pátá jednička draftu v Síni slávy

Ve městě Rouyn v kanadské provincii Quebec se Pierre Turgeon narodil 28. srpna 1969. Do NHL to dotáhl i o jeho čtyři roky starší bratr Sylvain, je to nicméně 185 cm vysoký centr, kdo na sebe od juniorského věku strhával větší pozornost.

V dresu Granby v QMJHL mladík Turgeon během 127 zápasů posbíral 268 bodů (116+152). Zároveň byl v pouhých 17 letech členem kanadského výběru na MS juniorů 1987 v Piešťanech, které pro zemi javorového listu skončilo diskvalifikací po nechvalně proslulé hromadné bitce. Technici tehdy museli zhasnout světla na stadionu – půl roku na to už se ale talentovaný centr vyhříval v záři reflektorů.

Turgeon byl zvolen jedničkou draftu NHL 1987, Buffalo jej upřednostnilo před Brendanem Shanahanem a obráncem Glenem Wesleym. S odstupem víme, že neprohloupilo, vždyť Turgeon je k dnešku teprve pátým prvním mužem draftu, který vstupuje do Síně slávy – cestu mu prošlapali Guy Lafleur, Mike Modano, Mats Sundin a Eric Lindros.

Turgeon u Sabres zažil závěrečnou éru působení Barrassa, on sám se mezi elitou etabloval postupně. Jestliže do ligy vstoupil jako 18letý a v nováčkovské sezoně 1987/88 posbíral nikterak oslňujících 42 bodů (14+28), ve třetím ročníku už pokořil stovkovou hranici a zároveň poprvé v kariéře překonal 40 gólů.

Tuto střeleckou metu překonal ještě dvakrát, to už však v jiném dresu. V říjnu 1991 se Turgeon v bombastické výměně stěhoval k Islanders, opačným směrem mimo jiné zamířil Pat LaFontaine.

V New Yorku centr prožil velmi produktivní roky, jimž vládne 132 bodů ze sezony 1992/93 – 24. nejlepší výkon všech dob od hráčů, kteří se nejmenují Wayne Gretzky nebo Mario Lemieux.

Pierre Turgeon: Nejproduktivnější sezony v NHL

• 1992/93, NY Islanders – 83 Z | 58 G | 74 A | 132 B
• 1989/90, Buffalo – 80 Z | 40 G | 66 A | 106 B
• 1995/96, Montreal – 80 Z | 38 G | 58 A | 96 B

Téhož roku Turgeon na Long Islandu prošel až do finále konference, příběh tehdejšího play off je ale hořkosladký. V úvodní sérii proti Washingtonu totiž Turgeona při oslavě gólu krosčekoval Dale Hunter, jenž za zákrok vyfasoval rekordní 21zápasový trest. Hvězdný centr kvůli zraněnému rameni vynechal sedm zápasů, v konferenčním finále proti Montrealu nehrál ve 100% formě a favorizovaní Islanders nakonec vypadli v pěti zápasech.

Právě Montreal se Turgeonovi stal dalším hokejovým domovem, do Kanady byl vyměněn při uzávěrce přestupů ve zkráceném ročníku 1994/95. V další sezoně jeho dres zdobilo kapitánské céčko, s 96 kanadskými body se Pierre naposledy přiblížil magické stovce.

Nedlouho po startu sezony 1996/97 se Turgeon znovu stěhoval, tentokrát do St. Louis. Tehdejší inkarnace Blues byla našlapaná pohledem dobovým i dnešním, v týmu hráli Brett Hull, Chris Pronger či Al MacInnis, jeden ze svých lepších ročníků odehrál další první muž draft Joe Murphy, před play off se v sestavě začal objevovat mladý Pavol Demitra. Pohříchu pro ně ovšem vyřazovací část skončila už po šesti duelech – na hokejkách Detroitu, resp. lapačce držitele Conn Smythe Trophy Mika Vernona.

V St. Louis Turgeon strávil další čtyři sezony, průměrně v nich sbíral 70 kanadských bodů, dvakrát si zahrál finále konference. Kýžený úspěch v play off se mu ale vyhýbal, což se bohužel nezměnilo ani v závěrečné etapě jeho kariéry – ani v Dallasu, ani v Coloradu na stříbrný pohár nedosáhl.

Kromě týmových Turgeon nesbíral ani individuální trofeje, z udílení cen NHL Awards si odnášel pouze Lady Byng Trophy pro nejslušnějšího hokejistu sezony 1992/93. To jsou pádné důvody, proč bývalá jednička draftu do Síně slávy NHL nepatří.

Nikdo ale hokejistovi s číslem 77 na dresu nemůže upřít dlouhověkost – v NHL odehrál celkem 19 sezon a až do sklonku kariéry si držel vysoký výkonnostní standard.

V předposledním ročníku v Coloradu překonal hranici 500 gólů, a to jako 34. hokejista historie. Z hráčů, kteří ještě nebyli uvedeni do HHOF, Turgeonových 515 gólů překonávají jen Ovechkin, Jágr, Marleau, Crosby, Tkachuk, Verbeek a nejnověji Stamkos – většinu z nich uvedení do Síně slávy čeká v nejbližší budoucnosti.

Byť se laureátem stává až 14 let po první možnosti, Turgeon dokazuje, že mezi nesmrtelné se lze zařadit i bez týmových či individuálních trofejí – zato s dostihovým koněm, který byl po dlouholeté stálici NHL pojmenován.

Může vás zajímat: Týden v NHL podle HokejZpravy.cz

Henrik Lundqvist: Král Henrik z Manhattanu

Když se Turgeonova kariéra chýlila k závěru Henrik Lundqvist absolvoval své první krůčky v NHL.

Rodák ze švédského Åre (* 2. března 1982) do ní vstoupil relativně pozdě; 185 cm vysoký brankář si sice zachytal na dvou MS do 20 let, nikdy ale nebyl juniorskou hvězdou a newyorští Rangers jej v roce 2000 draftovali až v sedmém kole, na celkovém 205. místě.

O téměř čtvrt století později víme, že jde o jeden z nejvydařenějších pozdních picků všech dob.

Lundqvist se před přesunem za velkou louži prvotřídně rozchytal v domovské SHL. V dresu Frölundy, pozdějšího pravidelného účastníka Ligy mistrů v hokeji, se mladík zařadil k nejlepším brankářům Elitserien. V sezoně 2002/03 svou úspěšnost zákroků stlačil na 94,8 %, o dva roky později přidal 93,6% ročník.

Třikrát tak byl vyhlášen nejlepším brankářem SHL, v roce 2005 dokonce ukořistil trofej pro nejužitečnějšího hokejistu soutěže. Tou dobou už pravidelně nastupoval za Tre Kronor, z MS v hokeji 2003 a 2004 si odvážel stříbro. Nás ale zajímají především úspěchy z NHL, že?

Pak tedy vězte, že do té Lundqvist jako velká voda vtrhl v sezoně 2005/06. Za New York tehdy odchytal 53 zápasů, z nichž rovných 30 vyhrál; po výluce, kdy se po hluchých letech začala zvedat produktivita forvardů, Henrik pochytal 92,2 % střel, průměrně inkasoval 2,24 gólu za večer. Na Calder Trophy to v konkurenci Ovechkina s Crosbym nestačilo, bylo ovšem zřejmé, že na Manhattanu vyrůstá obrovská brankářská hvězda.

To potvrdily i následující ročníky. Král Henrik se stal jednoznačným vládce brankoviště Rangers, až do zkrácené sezony 2012/13 pokaždé odchytal nejméně 62 utkání. Zároveň se stal jediným gólmanem v dějinách NHL, jenž ve svých první sedmi sezonách vždy vyhrál nejméně 30 utkání.

Ročník 2011/12 můžeme v jeho podání označit za životní. Klíčová čísla jako 39 výher, průměr 1,97 gólu nebo 93% úspěšnost zákroků neušla generálním manažerům napříč soutěží, kteří Lundqvistovi po sezoně udělili prestižní Vezina Trophy. Rangers tehdy došli až do konferenčního finále, kde v šesti zápasech podlehli New Jersey.

Henrik Lundqvist – trofeje, medaile

• Vezina Trophy: 2012
• Utkání hvězd NHL: 2009, 2011, 2012, 2018, 2019
• ZOH: 2006 (zlato, Turín), 2014 (stříbro, Soči)
• MS v hokeji: 2017 (zlato), 2003 a 2004 (stříbro)
• Světový pohár: 2016 (bronz, Toronto)

Seznam všech členů HHOF najdete zde

Švédský elegán je jedním z hlavních důvodů, proč Rangers v první polovině desátých let patřili k nejsilnějším celkům NHL. Nechybělo mnoho, aby na Manhattan poprvé od roku 1994 přivedl stříbrný pohár. V play off 2014 se Jezdci po sedmizápasových sériích s Flyers a Penguins ovládli i konferenční finále proti Montrealu (4:2). Až v sérii o Stanley Cup nestačili na Los Angeles (2:4), nikoli však Henrikovou vinou. Ten totiž jaro zakončil s 92,7% úspěšností zákroků.

V letech 2007 až 2013 byl Lundqvist sedmkrát v řadě vyhlášen MVP Rangers, celkem toto klubové ocenění obdržel devětkrát.

Čas ale nikdo z nás nezastaví. V sezoně 2019/20 už Lundqvist nebyl jednoznačnou newyorskou jedničkou, na jeho úkor se do brankoviště tlačili Alexandar Georgiev a Igor Shesterkin. Vedení Jezdců upřednostnilo perspektivnější brankáře, Král Henrik byl v září 2020 vyplacen ze smlouvy.

Byť jeho čísla v posledních letech už nebyla nikterak oslnivá, na trhu s volnými agenty o jeho služby zájem byl. Lundqvist podepsal roční smlouvu s Washingtonem, v dresu Capitals se ovšem mezi tři tyče nikdy nepostavil. Kvůli srdečním potížím musel na náročnou operaci, nepravidelný srdeční tep mu už návrat na led nedovolil.

Král Henrik tak bude navždy spojován především se slavnými New York Rangers. Nikdo v jejich dresu neodchytal více zápasů (887), nepřipsal si tolik čistých kont (64) i asistencí (27).

Je to ale především 459 výher, kvůli kterým se dres s vyřazeným číslem 30 vyjímá pod střechou Madison Square Garden. Za celé dějiny NHL si vedl lépe jen kvintet maskovaných borců ve složení Brodeur, Roy, Fleury, Luongo a Belfour. Z šesté příčky Lundqvista jen tak někdo nesesadí.

Jestliže v NHL si na pomyslné zlato nikdy nesáhl, na mezinárodní scéně si vedl podstatně lépe. Ke zlatu z MS přidal i nejcennější kov ze ZOH 2006 v Turíně, ba dokonce je mistrem světa v inline hokeji pro rok 2002. K dobru přidejme i dvě stříbra z MS a jedno ze ZOH či bronz ze Světového poháru 2016.

Barrasso, Vernon i Turgeon museli na své uvedení čekat dlouhé roky. To Lundqvist do Síně slávy vstupuje tři roky po konci kariéry – tedy ihned, kdy to pravidla HHOF dovolují. Zaslouženě? O tom nespekuluje snad nikdo.